Bílá sobota

Ve srovnání s biblickou zvěstí o Ježíšově narození nebo utrpení Panny Marie nad smrtí syna, které mají v lidové kultuře svoje reflexe slovesné a výtvarné, zůstává pro nás lidové pojetí Kristova mrtvých vstání spíše skryté.

Bílá sobota navazuje na velkopáteční atmosféru půstu, hlídání a návštěvy Božího hrobu, a přináší zlom. Tmu a ticho v katolických kostelích střídá světlo svící, zvonění a varhany, aby myšlenka Kristova kříže a smrti vrcholila znamením jeho zmrtvýchvstání.

Bílá sobota představuje hudební umění venkovských kantorů, muzikantů a zpěváků na kostelních kůrech a slavnostní atmosféru procesí a průvodu Vzkříšení. Znamená konec půstu, pečení velikonočních beránků a mazanců, poslední hrkání chlapců s koledováním, toleruje výstřelky mládeže a chodníčky zamilovaných.

Posvátný čas kostelního zvonění na Bílou sobotu byl dalším a většinou posledním vyvoleným časem pro konání blahonosných obyčejů pašijových dní: za čistotu domova a hojnost (tlučení do prahů, zvonění klíči i mincemi), za sílu (zvedání těžkých břemen), za zdraví a krásu. Umývání v pramenité vodě, která byla novou vodou výhradně na Bílou sobotu během prvního zvonění.

Zvláštní pozornost patřila v tomto ovocným stromům: Za jejich „probuzení“ k příští úrodě se postřikovaly vodou, někde hospodyně během zvonění otírala stromy čerstvě zadělaným těstem mazance nebo jiného obřadního pečiva. Nejčastěji lidé stromy třásli.

Ke katolickým obřadům Bílé soboty dodnes patří Svěcení vody, nové křty dospělých a obnova křesťanského slibu věřících. Pro věřícího mohou být rituálem společného vstání s Kristem, projevem spoluúčasti člověka na velikonočním znovuzrození.

Ve spojení ze Zeleným čtvrtkem a Velkým pátkem znamená Bílá sobota z křesťanského hlediska naplnění Svatého týdne.